Numero 10

Není to nic sice vzletného, ale když jsem si Numero 10 pustil, čekl jsem ještě horší masakr. Číselná puzzle z osmdesátých let, kdy se počítače ještě nezbláznily na vymýšlení bonusů a animací, která by trvala déle než samotná hra.

Osnova je jednoduchá jako chleba. Máš mřížku čísel a musíš je skládat podle nějakých pravidel tak, aby se spojily do desítky. Jde o logiku, ne o reflexy. Jednoduché zadání, ale když si to pouštíš půl hodiny, začne ti lézt do hlavy, které číslo sem patří a proč ti výsledek pořád nesedí.

Grafika je tristní — bílé pozadí, černá čísla, žádné efekty. Ovládání funguje, nic víc. Zvuk? Spíš tichý pláč počítače, když se ti povedlo druhé řešení za sebou. Ale právě tohle je na tom kouzelné — hra ti nedovoluje se vykecávat s okrajem obrazovky, musíš myslet. Není tu nic, co by ti rozptylovala pozornost, jen tvoje mozek a čísla.

Takovýchto logických skládaček vyšlo na PC tucty, většinou byly zapomenuty do dvou týdnů. Numero 10 se drží lépe než průměr, protože je chladnokrevná a nezávisí na módě. Tahle hra stárne líp než moderní indie puzzle s pixelartovým retro-estetickým obalem, co se snaží prodávat tým na Kickstarteru.

Dnes se sem podíváš spíš z historického zájmu — abys věděl, co hráči v roce 1987 považovali za zábavu. Ale když máš chuť na logiku bez vaty, když chceš, aby ti hra řekla jen „máš pravdu" nebo „zkus zase", tenhle stárý počítač nezklamá.