Breach 2

Táborový oheň v tresnu před tím, než se střetnete s dragonem — to byla strategie, která mě napadla hned v prvním tahu. Breach 2 vás totiž nechá vytvořit si tým jen podle vašeho uvážení, rozdělit si body zdatnosti a poslat do boje třeba skupinu zbrojišů a jednoho kouzelníka.

Jde o oldschoolní tahovou strategii se RPG prvky z roku 1990, kterou už dnes najdete jen v méně zdobených archivech. Vytváříte si skupinu postav — různé třídy, různé schopnosti — a posíláte je do boje na hexagonální síť. Každá postava má své body akcí, svou řadu. Cíl je přímočarý: porazit všechny nepřátele a sejít se na druhé straně herního políčka.

Nejzajímavější je právě ten přípravný fáze. Tam se hra nejí. Koupíte si vybavení za omezené zlato, rozvrhujete si, koho na tuto misi vezmete, a pak to jen zkusíte. Když se vám tým sejde a funguje, je z toho skvělá satisfakce. Samotná taktika v boji je ale spíš nudná — zednická práce než vtip. Pohybujete se pomalu, střílíte nebo kouzelíte, čekáte na svůj příští tah. Je to jako dívat se na písek, kterak se sype, nikoli jako být součástí něčeho vzrušujícího.

Grafika je typově DOS — to znamená čtverečky na čtverečcích, ASCII ducha a zvuky, které by chtěly být fanfáry, ale zní spíš jako pískání prasete. Rozhraní je neintuitivní, navigace bolí, učit se ovládání je bez manuálu skoro nemožné. Hra vás nijak nekulidluje, abyste věděli, co se děje.

Breach 2 je zajímavý artefakt — vidíte v něm zárodky čeho se později stalo, ale sám o sobě není zajímavý k tomu, abyste si ho teď zahrál. Pokud vás strategie z devadesátek těší a chcete vyzkoušet něco skutečně neznámého, najdete si ho bez problému. Ale buďte připraveni na to, že starověké rozhraní a pomalý tempo vám asi nevydrží přes půlku první mise.