This review hasn’t been translated yet — showing the original (Čeština).
Když si spustíš Strange Days, nemáš ponětí, kam tě to vezme. Žádný úvodní cutscene, žádné vysvětlení, jen temná obrazovka a zvuk jako ze staré magnetofonu. Tohle je hra z roku 2002, kdy si nikdo moc netrápil s průvodcem pro hráče.
Jde o Adventure, který tě pátrá po nějaké zvrácené záhladě. Pohybuješ se po lokacích, sbíráš věci, mluvíš s postavami, které vypadají jako papírové panáčky — všechno to klasika point-and-click ze střední Evropy, kde takové hry rodily fanoušky, ale penězů tady moc nebylo. Grafika je pixelová, barvy mrzlé, zvuk občas skrčí. Přesně ten pocit starého počítače v bytě někoho, kdo hraje hry raději než koukat televizi.
Hra ti dá jednoduché úkoly a čeká, že si všechno zjistíš sám. Není ti to náhodou vysvětlované — musel jsi zkoušet, klikat, hledat. Někdy je to frustrující, někdy tě to dostane do tahu a zkoušíš věci kousku po kousku. Ovládání pracuje, scénář má něco do sebe, ale kdykoliv se ti vytratí motivace, nikdo tě nedrží za ruku. To nejde s každého.
Tenhle kousek času už dnes nehraje nikdo mezi casual hráči, ale staří dobrodruzi si na ni vzpomenou. Pamatují atmosféru — tmu, nejistotu, pocit, že se něco děje za oponou. Moderní adventury jsou průhlednější, přísnějšíí, máš mapy a markery všude. Tady ti zbývá fantazie a trpělivost.
Když si ji dneska spustíš v prohlížeči skrz emulátor, sedneš si na sedmidesát minut, zkusíš něco párat, narazíš na logiku, která má smysl v minulém století. Není to mistrovský kousek, ale je to poctivá práce od lidí, kterým docházely peníze dřív než inspirace.
old