F·R·E·N·Z·Y

Když stisknul klávesy a na obrazovce se rozjel huňatý pacman s tváří jako od chlapa, co právě kousl citrón, věděl jsem, že čekám něco divného. F·R·E·N·Z·Y je z roku 1992, doba, kdy se do DOS arkád sypaly experimenty bez špetky studu. Tenhle není výjimka.

Jde o klasickou arkádní skotačinu v bludišti — vy hledáte něco, co vám neuniká. Vaši protagonista ale nikdo nechce pojmenovat, takže zůstáváme u onoho rozcuchaného kousku animace. Cíl je prostý: sežeňte věci rozházené po herní ploše, vyhnete se nepřátelům a nepadnete do jejich rukou. Nebo prostě žijete, až se čas skončí. Není na tom nic revolucionního.

Ovládání funguje jako u tisícovky jiných her — šipky nebo WASD, nic složitého. Hra se hraje rychle, střih animace je osekán na minimum, takže to padá a padá pěkně rychle. Grafiká je pixelová v nejbáječnějším slova smyslu, zvuky sem tam pípají, a je to prostě těch těch chvil, kdy víte, že jste na počítači z roku 1992 a nic víc. Není to krásné, ale má to svůj šarm, pokud máte slabost pro archaické pixel-arty.

Hrála se v kasvě her, které se na arcádách motaly kolem jednoho nápadu. Příliš dlouho vás to nezajme. Pár kol, pak už víte, co vás čeká. Hra se neopakuje, nové prvky nepřidává, jen si zvyšuje tempo a počet nepřátel. To je všechno.

Pokud chcete zažít chlípek z druhé poloviny devadesátek bez pretenzí, bez příběhu a bez něčeho, čemu by se říkalo hlubokost, můžete ji zbouchnout v prohlížeči. Není to ztracený čas, jen čas velmi kratší. Pro současného hráče to bude spíš kuriozita než zábava, kterou by si zahrál znovu.