Cybotron

Když se poprvé zapne Cybotron, je jasné, že jde o hru, která chce být rychlá, brutální a bez přebírání. Jsi na nějaké planetě, plná těch nejhorších věcí — robotů, laserů, exploze. A tvá jediná ambice je zůstat živý. Tím víc jak nejdéle to půjde.

Jde o klasický gauntletovský beat 'em up s pohledem shora, kterého sis zahrál tisíckrát v různých podobách. Pohybuješ se po labyrintických lokacích plných nepřátel, sbíráš zbrojní a střílíš na všechny strany. Cíl je prostý — vyčistit každou úroveň a dotknout se výstupu. Žádný příběh, žádné cutsceny. Jen akce za akcí a zvuk laserů, který po pár minutách vrhá mozek do režimu autopilota.

Ovládání je přímočaré — pohyb a střelba, nic víc. Hra ale není zdaleka tak hladká, jak by měla být. Prvky mapy ti občas blokují výhled, nepřátelé se spawnují v nečekaných místech a skrz tebe prostě tak projedou. Není to chyba návrhu, spíš důsledek toho, co počítač v roce 1989 zvládal. Grafika je hrubá, animace skoupá, zvuk je vrzavý. Všechno to působí starobyle a trvá, než si na to zvykneš. Ale to je právě ta přitažlivost — jednoduché, syrové a přímé.

Cybotron se dnes chová jako tisíc jiných her z té doby. Není originální, nemá čím učarovat a za pár minut ti dojde, co tu je. Ale v devadesátkách byla tyhle hry fenoménem — zaplnily arcádové hernače a byly populární na домашních počítačích. Šlo o zábavu na pár hodin, ne o mistrovské dílo. A v tomto smyslu Cybotron splňuje své poslání bez výhrad.

Dnes si ji zahraješ jako kuriózum — chceš-li vidět, jaké hry se hrály v počátcích PC éry. Není to hra na sezení, ale na krátkou chvíli, kdy chceš vyprázdnit hlavu a prostě jen střílet. V prohlížeči funguje bez potíží a to je všechno, co potřebuješ.