Crystal Ball

Mystika a věštění jsou skvělé téma na hru, ale Crystal Ball z roku 1988 si s ním poradil asi tak, jako kouzelník bez rukavic s kartami. Na obrazovce se ti otevře tarot v nejjednoduššímu digitálním kabátu — bez okolků, bez vysvětlování, jen ty a kartičky.

Jde o jednoduchý program, který ti umožňuje si dát „věštit" pomocí vybraných karet. Vybereš si počet karet, které chceš vidět, a hra ti je postupně zobrazí s údajným významem. To je v zásadě vše. Žádná grafika, která by okouzlila. Žádný děj. Jenom text, barvy staré jako pažitka a logika, která by potěšila maximálně člověka, který si chce pohrát s datovými soubory v DOS prompt.

Ovládání je primitivní — volíš možnosti z menu, zadáváš čísla, čekaš, až se něco vypíše. Není tu žádný forward momentum, žádné překvapení, žádný důvod, abys se vracel. Grafika je plochá jako chleba bez droždí, zvuk buďto chybí, nebo je tak tichý, že si ho není radno všimat. Hraní trvá tři minuty, pak ti docházejí důvody, proč by ses sem měl vracet.

V kontextu konce osmdesátek to bylo dost slabé i na domácí počítač. I hry bez rozpočtu si braly víc času na to, aby ty zaujaly. Crystal Ball je spíš digitální Ouija deska pro nudné večery — technicky funkční, ale bez duše.

Dnes? Pokud si chceš zahrát něco, co existovalo v počátcích DOS herního průmyslu a chceš pocítit, jak to všechno začínalo, v prohlížeči to projdeš za pár minut. Ale očekávej jen archeologickou zkušenost, ne zábavu.