Climber 5

Jeden pokus, a pak jsi mrtvý. Climber 5 je hra o tom, že jeden chybný tah znamená restart. Starý počítačový lezec, který se kouká dolů a vidí jenom propast.

Je to jednoduchá věc. Postava se pohybuje po obrazovce pokryté plošinami, které se někdy dají přeskočit, jindy vyžadují přesné načasování. Cílem je vyšplhat do určité výšky bez pádu. Hra je tvrdá už tím, že nemáš moc místa na omyl — spadneš a je konec. Tahle bezohlednost z ní dělá artefakt doby, kdy programátoři neměli čas psát systém na záchranu hráčů, takže rovnou řekli: jedeme bez záchranné sítě.

Ovládání je minimální. Pohyb doleva, doprava, skok. Nic, co by se snažilo být originální. Ale v tom je krása — není co řešit, jenom hrát. Plošiny se mění na každé úrovni, někdy jsou stabilní, jindy se částečně rozpadají. Tempo je záměrně pomalé, což ti dává čas myslet, ale ne moc času. Hranice mezi tím, aby to bylo férové, a tím, aby to bylo frustrující, je tenká.

Dneska by se na to dívali jako na něco, čemu chybí polovina funkcí. Ale v 80. letech tohle byla ořezaná forma hry — čistá mechanika bez ozdob. Climber 5 není mistrovský kód a jeho prostředí je spíš rudimentární. Ale právě ta nahota z ní dělá něco, na co se díváš jinak. Nepřepadne tě žádná animace, žádný zbytečný efekt. Je to jako šachy bez desky.

Hrál bych to dneska jen jako kuriozitu — připomenout si, jak se hrálo, když počítače sotva stačily a hráči se museli hlídat sami. Dnes je to spíš lekce skromnosti než zábava, ale právě proto to stojí za vyzkoušení.