The Ellisnore Diamond

Když si vezmeš Spectrum a zkusíš nahrát The Ellisnore Diamond, čeká tě něco mezi adventurou a logickou hříčkou, která na obrazovce vypadá jak zadaní údajně z nějakého starého britského komiksu. Hra se jmenuje podle diamantu a mise zní jednoduše — pokud jsi z doby osmdesátek, víš, že jednoduché názvy skrývaly často notný zmatek.

Jde o klasickou text-based puzzle hru nebo point-and-click adventuru, která tě hodí do nějaké situace a čeká, co s tím uděláš. Spectrum měl sílu na takovéto věci — bez grafických vymahavých prvků šlo všechno do slovního popisu a tvé představivosti. The Ellisnore Diamond tě nutí pátrat, sbírat předměty a řešit hádanky. Příkazy jsou omezené, ale v tom byl genius těchto her — neměl jsi čtyřicet možností, jen správnou sekvenci akcí.

Hraní je pomalé a vyžaduje trpělivost. Když se zasekneš (a zasekneš se), není možnosti „zkus přejít dál". Hra tě nechá sedět a koukat na obrazovku, dokud ji nevyřešíš správně. Sounds frustrating? Samozřejmě. Ale v devadesátkách to byla jedintá cesta a právě ta měl své kouzlo — ať hraješ nebo ne, musíš přemýšlet. Grafika je čistě textová s drobnými ASCII pixelkami; barvy Spectruma — ta typická tmavá modrá a neon žlutá — vytváří atmosféru staré kanceláře nebo jeskyně.

Takové věci se bez ústředního sálkového herního průmyslu nezachovávají v paměti. The Ellisnore Diamond je známá spíš kuriózem, starou britskou snahou posunout hranice toho, co Spectrum zvládl. Nebyl to hit jako Manic Miner nebo Knight Lore — spíš experiment, který fungovал, ale zůstál v temnu.

Dnes na to koukat v emulátoru znamená vykopat si trochu historie. Není to zábava jako moderní hra s tutoriálem a hintovacím systémem. Je to výzva. Pokud tě zajímá, jak se řešily hádanky na Spectru a proč si je lidé pamatují přes čtyřicet let, je tu odpověď. Ale jsi si vědom, že to není hra, která tě vezme za ruku.