Elements

Rok 1994, půlka prázdnin pryč a já sedím u monitoru, jehož ventilátor hučí jako starý vysavač. Na disketě nic velkého, žádný Doom, žádný Wing Commander. Jen malá logická hra od Pack Media Company s názvem Elements a zeleným puntíkem uprostřed obrazovky. Tehdy mi připadalo, že ji dám za odpoledne. Spletl jsem se.

Elements je čistokrevný puzzle pro DOS, žádné příběhové ambice, žádná cutscéna, žádný orchestr. Hráč ovládá malý zelený bod a cílem každé úrovně je dostat ho na cílové místo označené X. Zní to prostě. A přesně tak to na začátku vypadá.

Jenže každá úroveň je postavena z různých typů ploch a překážek, které reagují na pohyb jinak — a v tom je celý vtip. Co funguje v prvních pěti obrazovkách, přestane platit v desáté. Hra nevysvětluje, nechá vás experimentovat, a trest je okamžitý: zpátky na začátek úrovně. Obtížnost stoupá bez milosti a bez varování. Ovládání je jednoduché, takže selhání je vždy čistě vaše. To je buď největší přednost, nebo největší frustrační zdroj — záleží, jak moc máte rádi sebe.

Systém hesel po každé vyčištěné úrovni byl v té době standardní a dobře sloužil: nemusíte začínat od nuly pokaždé, když vás matka odvolá od počítače. Dnes taková drobnost připomíná, v jak jiném světě jsme tehdy hráli — bez quicksave, bez cloudu, s papírkem přilepeným na monitor. Elements si tohle řešení zaslouží zmínit, protože bez něj by se hra hrála dost nesnesitelně.

Co hře zestárlo nejhůř, je naprostá absence zpětné vazby a vizuálního lesku — i na poměry roku 1994 jde o spartánský produkt. Zvuk je minimalistický, grafika funkční v tom nejpřísnějším slova smyslu. Kdo potřebuje motivaci zvenčí, tady ji nenajde. Kdo si ale chce sednout na čtvrt hodiny a zjistit, proč najednou utekla hodina, ten ví, o čem mluvím.

Dnes Elements sedne nejlépe těm, kdo mají rádi puzzle v jejich nejryzejší podobě — žádný příběh, žádné odměny, jen logika a trpělivost. V prohlížeči ji dáte bez instalace a bez nutnosti shánět DOSBox ručně. Ideální na přestávku, ze které se pak omluvíte za pozdní příchod na poradu.