The Covenant

Na Spectru se občas válely věci, kterým dneska říkáme indie — a Covenant je taková kuriozita, co tě chytí za krk, ale nevíš, co se vlastně děje. Hra tě bez vysvětlování pustí do nějakého prostoru a čeká, že si sám vymyslíš, jak to má fungovat.

Jde o nějaký druh adventury nebo puzzle-platformy, kde se pohybuješ po obrazovce a sbíráš věci, potkáváš překážky a patrně i nepřátele — všechno je to ale tak minimalistické a nejasné, že člověk přemýšlí, jestli je to záměr nebo bug. Hra se vám nekomunikuje, žádný text, žádný soundtrack, co by tě navigoval. Je to jako vstoupit do místnosti plné lidí, co spolu šeptají a ty jen koukaš, co se děje.

Hraje se to podivně. Pohyb je pomalý, průhledný. Logika, co věci dělají, není intuitivní — chvíli si myslíš, že jsi zablokovaný, pak zjistíš, že jsi měl dojít někam úplně jinde. Na Spectru to znamená spoustu umíráků, a když neexistuje nic jako tutoriál nebo hint, prostě si to zkouší metodou pokus-omyl. Není to frustrující tím způsobem, že by hra byla nehonestná — spíš je to jako dešifrovat cizí jazyk bez slovníku.

Covenant se najde v každém seznamu kuriozit raného osmibitového věku. Není to hra, kterou bys hrál pro zábavu, spíš pro vzdělání a zvědavost. Ukazuje, jak jinak by mohly vypadat hry, kdyby se autora nestarala srozumitelnost nebo marketingový lesk. Zestárla? Byla staená hned od narození.

Dneska si ji zapneš v emulátoru, když chceš vidět, co se některým tvůrcům honilo hlavou v osmdesátkách. Není to klasika, není to špatně — je to prostě cizí. Pro zvědavce. Pro ostatní existuje cokoli jiného na Spectru, co je méně enigmatické.