Conan

Logické hry bez akce jsou vzácné už v devadesátkách. Conan vám sice slibuje příběh podle Roberta Howarda, ale ve skutečnosti dostanete sadu hlavolamů, které nemají se Komandem barbanem skoro nic společného. Není to na škodu — jenom to znamená, že hru musíte přijmout za to, co skutečně je.

Jde o kombinaci trénink mozku a detektivky. Na obrazovce vidíte síť míst, postav a věcí, které spolu souvisejí podle pevných logických pravidel. Vaším úkolem je odhalit, jak se všechno provazuje, a pak správně uspořádat postavy, místa a činy. Příběh se odvíjí postupně — čím víc řešíte, tím víc se dozví.

Ovládání je primitivní, ale účelné. Klikáte na objekty, čtete nápovědy a snažíte se zorientovat v síti informací. Hra vás pravidelně zatáčí do slepé uličky — nikoliv proto, že jste blbí, nýbrž proto, že vám něco zásadního chybí. Pak musíte jít zpátky, pročíst si všechno znovu a chytit detaily, na které jste poprvé zapomněli. Zrychlit si tempo nejde, improvizovat také ne. Buď přijdete na řešení, nebo zůstanete viset.

Conan se nezapisuje do dějin jako průlomová strategie nebo zábava roku. Není to ani hra, kterou byste hrály dlouho po sobě. Ale právě tenhle typ logické skládačky se v devadesátkách objevoval jen zřídka a vždycky měl specifickou atmosféru — cítili jste se jako detektiv, kterého nitko táhne směrem k řešení. Graphic adventure games byly v módě, ale hádanky čisté logiky bez adventurového povídání byly raritu.

Hra se opravdu zestárla. Grafika je tmavá, text se čte těžko a překonat jednotlivé levelů bez papíru a tužky je cesta do pekel. Ale když si vezmeš chvíli času a budeš si dělat poznámky, najednou vidíš logiku, která je elegantní a pevná. Právě to byl cíl — aby ti mozek zůstal zaměstnaný celý večer.

Zahrát si ji dnes znamená vrátit se k chvílím, kdy počítačová hra nemusela mít peníze, dynamiku a efekty. Stačil mozek a papír. V emulátoru nebo v DOSBoxu najdeš kusí atmosféru, která se vytratila.