Bride of Frankenstein

Monstrózní závan z Británie osmdesátek — Bride of Frankenstein na Spectrumu byla to klasická sonda do světa, kde si programátoři mysleli, že každá kniha či film se automaticky změní v hit. Výsledek? Zvláštní případ, kdy ambice překonala technické možnosti.

Hra tě vrhne do hororu zašmodrchaného pixely a rozmazanou grafikou Spectruma, který si chtěl poradit s příběhem Frankensteinovy nevěsty. Jde o adventuru, která se motá mezi řešením hádanek a interakcí s prostředím. Cíl není jasný hned — hraješ, zkoušíš, a postupně ti docvakne, že tady není přímá linie, jen nudná sekvence pokusů a omylů. Ovládání odpovídá epoše: textové příkazy, čekání na načtení, frustrující pomalost všeho.

Hraní samo o sobě není zážitek, spíš skousání. Spectrum si přisál desítkami těchto pokusů na kultovní IP — převzít kostým, rozprostřít to na několik obrazovek, přidat pár slov na úvod a prodávat jako hru. Bride of Frankenstein není výjimka. Grafika je příšerná v nejhornějším slova smyslu, hudba kouká z reproduktoru jako poraněný zvíře, a věci fungují proto, že nefungují lépe.

Co z ní zbývá? Historická kuriozita, která ukazuje, jak se někdy točilo na Spectrumu — bez vkusu, bez citu, jen s nadějí, že název prodá. Padesát minut a víš, že tady není návratová jízdenka. Spectrumový sběratel si ji vezme pro kompletnost, ostatní ať si raději přečtou původní Shelleyovou knihu či pusťou Whale Films. Ani jedno vás neurazí jako tahle hra.

Pokud chceš vědět, jak vypadal edukační pokus v malém britském bytě, kde tečkanice dělaly hrůzu jako realistické prostředí — klikni. Jinak je to pro fajnšmekry, kteří si užívají i ty hry, co byly v dějinách pomíjivkou. Zábava tady není cílem, lítost je.