Black Hawk

Na Spectru se střílelo v podstatě všechno — včera vám příšera střílela na vás, dnes střílíte vy na ni. Black Hawk je právě taková střílečka, kde se dění odehrává v nějaké futuristické základně a tvým úkolem je vycistit zem od nepřátel. Nic revolucního, ale přesně takhle to na Spectru vypadalo, když si holubi s bílými pásy a pixelovou smrtí pronásledovali cíle vzduchem.

Jde o jednoduchou jednoduchost — pohybuješ se po jednoduché, často lineární mapě, kudy se jen dá, a střílíš, co se pohnulo. Není tady skrývání za předměty, není tady taktiky, není ani složitá logika. Jsi bod na displeji, který střílí jiné body. Spektrum toho nezvládne víc, a Black Hawk si to uvědomuje.

Ovládání je primitivní v tom nejlepším smyslu — pohyb a palba. Možná nějaký skok, možná zmáčknutí něčeho v uhlí základny. Grafika je to, co vidíš na obrázku — bílé linie, černé pozadí, občas barevné chvilky jako slavnost. Zvuk? Spectrum písklo, když to mělo pískať. Black Hawk má svoje zvuky, ale nejde si vzpomenout na melodii — spíš na pocit nějakého digitálního zápasu, který se v tichosti tvého pokoje přeměňuje v koncentraci.

Kolem osmdesáti let se tyhle hry dělaly pětkrát do týdne — každá měla svůj patent (laser místo střel, gravitace místo pohybu) a všechny byly zapomenuty během měsíce. Black Hawk mezi nimi ani nevyzařoval. To je jeho podstata. Nebyl nejhezčí, nejnovější, nejrychlejší. Byl tu, hrál se, skončil se. Zestárla všechno — grafika, zvuk, herní myšlenka. Je to muzejní expoziát bez hádanky uvnitř.

Teď, v prohlížeči přes emulátor, na tom není nic zajímavého. Nehraje se to, aby byla zábava — hraje se to, aby si člověk řekl, že si pamatuje, co to bylo. Black Hawk je chuťovka na vzpomínku Spectra, ne hra. Pokud chceš vědět, jak vypadala střílečka v roce, kdy jsi snad ani nebyl narozen, je tu. A pak je konec.