Pamatuju si, jak jsem v pětačtyřicátém díval na tuhle hru u kamaráda a říkal si, co to sakra je. Malí plešatí panáčci pobíhají po obrazovce a válčí s vlasatými. Nijak zvlášť epické. A přesto jsem pak strávil hodinu jen tím, že jsem se snažil pochopit, co po mně hra vlastně chce.

Baldies od Creative Edge Software je ze série těch podivných strategií z poloviny devadesátek, které se snažily surfovat na vlně Lemmings a Populosu zároveň. Hrajete jako jakási božská ruka nad světem malých holohlavých tvorů — Baldies — kteří vedou věčnou válku s vlasatými protivníky. Cíl je prostý: dostat víc holohlavých na světě než těch druhých, nejlépe tím, že ty druhé vyhladíte.

Herní smyčka stojí na plemenění, specializaci a boji. Své lidi posíláte do domků, kde se rozmnožují, a z potomků pak vychováváte vojáky, vědce nebo stavitele. Vědci vyvíjejí nové zbraně a schopnosti, vojáci útočí, stavitelé rozšiřují základnu. Zní to přehledně, ale ovládání je chaotické způsobem, který v roce 1995 asi působil roztomile a dnes připomíná spíš frustraci z nedodělané práce. Klikáte, věci se dějí, ale ne vždy ty, které jste zamýšleli.

Co Baldies odlišovalo od dobového průměru, byl vizuální styl — groteskní, trochu nechutný, celkem vtipný. Panáčci mají přehnané animace, explodují, padají, chovají se jako karikatury Božích tvorů pod vaší neomylnou správou. Humor byl tenkrát osvěžující. Dnes hra zestárla nerovnoměrně: estetika má stále svůj grotesk, ale AI protivníků je předvídatelná a tempo místy táhne jako mokrý písek. Hloubka, kterou slibovala obálka, tam celou dobu moc nebyla.

Dnes Baldies sedí nejvíc těm, kdo si pamatují, jak se v devadesátkách experimentovalo se žánry bez obav z toho, že výsledek bude trochu nesmyslný. Není to Populous ani Theme Hospital, ale jako historický artefakt — zvláštní, lehce šílený nápad ze správné dekády — stojí za hodinu pozornosti. Spusťte ji v DOSBoxu, chvíli se podivujte a pak se vraťte k něčemu, co má skutečný level design.