3-D Tic-Tac-Toe

Piškvorky v třech rozměrech zní jako věc, která vás naučí myslet jako počítač. Realita je mírnější — tohle je tichá, černobílá strategie z roku 1992, která vás první čtvrt hodiny fascinuje a pak vás přestane zajímat. Deska není čtvercová jako na papíru, ale krychle čtyřikrát čtyřikrát čtyřikrát, a místo tří značek v řadě se počítá pět.

Sedíte si proti stroji a střídáte tahy na 3D mřížce. Grafika? Dvě barevné plochy a čáry, skeletální pohled z výšky na tu krychli. Zvuk? Ticho a občas pípnuto, když kliknete. Mysl se musí orientovat v trzích úrovní najednou — co vidíte je jen jeden řez, zbylé vrstvy vám unikají, a právě tady se ztrácí půjvavy ze čtvercových piškvorek. Důvod ke ztrátě orientace je zdejší přirozenou složitostí, nebo se jednoduše hraje blbě — těžko říct.

AI hraje rozumně, ale bez geniality. Brání se vašim pokusům a útočí, když může, leč v počítači není vidět žádný vysoko-pozičnější plán. Vy se naopak cítíte jako by jste hrály slepě — tři čtyři tahy a nevíte, co se na kterém patře děje. Hra by potřebovala lepší vizualizaci, třeba rotaci nebo průhledné vrstvy, ale dostanete jen ortogonální pohled a seznam, který vás svádí k chybám.

Jde to v podstatě o důkaz toho, že ne každý zajímavý nápad se hodí na obrazovku. Zajimalo tě to. Hráli jste si s tím dvacet minut. Pak jste se vrátili k Tetris či MU. Dnes si na ni vzpomenete čistě retro čarou — zajímavý pokus z doby, kdy se ještě experimentovalo s tím, co se dá dělat v DOS.

Nemá cenu ji hledat. Ale když se s ní setkáte někde online jako vědecká kuriozita, zkuste ji minimálně tak na pět partií. Naučí vás myslet prostorově, byť vás to nebude bavit. Ostrá logika bez radosti — to je její DNA.