Wembley Greyhounds

Псí dostihy na Wembley — tak zněl plakát v kterémžto britském sázkařském podniku. Hra, kterou si do Spectra vehnali programátoři, aby to všechno zvládla čtyřiadvacet kilobajtů paměti, je přesně taková věc, na jakou si vzpomeneš, když se řekne „domácí simulátor" z osmdesátek. Nic extra, nic skvělého. Jen nudná automechanika převlečená do pseudokultury.

Wembley Greyhounds tě nechá sázet na závody psích bezhlav. Vybereš si svého kandidáta, vsadíš si pár liber, a pak se koukaš, jak nějaká pseudo-grafika předvádí, jak se ty zvířata hemží po dráze. Není tam žádná strategie, žádná hloubka, žádné taktické rozhodování. Jen RNG skrytý za obrázkem, který se navíc dá sotva rozeznat. Jako kdybyś koukal na poškrábané zadní stranu magnetofonové kazety a hádal, co tam může být.

Ovládání je minimalistické, což samo o sobě není chyba. Ale když je zde jedinou interakcí "vybrat číslo a čekat", cítíš se spíš jako účetní, než jako hráč. Pixelové tvorečky se hemží přes obrazovku rychlostí, která připomíná spíš posun mezi snímky než plynulou animaci. Zvuky? Spectrum pípá jako vždy. Hudba? Zapomni.

Tato hra reprezentuje určitý typ software, kterého bylo v osmdesátkách desítky — licencované marnosti, které měly prodejnost o prachách, ne o kvalitě. Něco typu simulátor hazardu bez hazardu, zábava bez zábavy. Každý zažil gólmana, který zpomaluje záběr. Tady to je stejné pojetí, jen s přídavkem Angličanů a psů.

Dnes na to koukat? Jen pokud chceš pochopit, jak se daly zneužít tři kilobyty grafiky a nula invence. Nebo když ti jde o archeologickou hodnotu, kdy tě zajímá, co si britská přenosná herna myslela, že je zábava. Jinak je to jen stroj na nudění s velmi specifickým zájmem.