Vector

Když ses na Spectru vracel domů a máš pět minut do večeře, Vector je přesně to, co si zapneš — nic zbytečně složitého, jen čistý geometrický kick. Jde o jednoduchou střílečku, kde ovládáš malou lomenou čáru a střílíš na čtverečky a trojúhelníčky přilétávající ze všech stran. Spektrum na plnou parádičku, bez vymožeností, bez příběhu.

Hra je věc minimalismu — bílé tvary na černém pozadí, zvuk jako kdybys střílel gumovkou o skříň. Chvíli je to docela hypnotické. Pohybuješ se čtyřmi směry, střílíš v pěti, a to je všechno, co potřebuješ vědět. Mechanika je tak přímočará, že se nedá nic pokazit. Buď jsi schopný, nebo ne.

Problém je, že hypnóza vydrží přesně pět minut. Po chvíli zjistíš, že se vlastně nic nemění — nepřicházejí vlny, nezvyšuje se tempa, nejsou bonusy ani překvapení. Všichni nepřátelé se chování stejně, pohybují se stejně, padají stejně. Hraní začíná být mechanické, pak nudné. Vector si vzal základ (střílej na věci) a zapomněl na to, co ho dělá zábavným — řadu, které se chytáš, escalaci.

Na Spectru vyšla řada her, která vzala absolutní minimum a vytvořila z toho něco podmanivého — tady to vypadá, že tvůrce zastavil uprostřed cesty. Není to špatné, jen to cítíš jako polotovar. Hra by mohla fungovat jako relaxační cvičení, pokud by měla jakýkoli obsah, kterým by tě lákala dál. Tady chybí úplně.

Dnes si na ní zahrješ v emulátoru, když tě zajímá, jak vypadaly hry pro Spectrum od nováčků, co neměli čas na politování. Je v tom určitý charm — čistota, nekomplikovanost, přímočarost. Ale charm dlouho nevydrží.