Tommy's Twenty-One

Když se v osmdesátých letech vypraví člověk do karetny, neočekává počítačovou simulaci. Přesto se objevila — Tommy's Twenty-One, hra o blackjacku z roku 1986, která si myslela, že stůl v kasinu stojí za to simulovat. Byla by šance, že by to fungovalo, kdyby hráč nebyl postaven do role návštěvníka kasina s určitou sumou peněz. Místo toho se tu děje něco divného — jménem Tommy se tu pouští sázky a hraje se o reálné peníze. Nebo se to jen tak tváří.

Jde o textový blackjack v čistém DOS stylu. Sedíš si proti počítači, ten ti rozdá karty, ty se rozhoduješ, zda si vezmeš další kartu, zůstaneš, nebo se pokusíš o něco chytřejšího. Pravidla jsou klasická — přiblížit se k jednadvaceti bez překročení, porazit dealera. Na papíře by to mělo stačit. Hra se však snáší s tempy DOS terminálů a jejich grafickými možnostmi, což znamená, že vidíš převážně text a zástupné znaky pro karty. Atmosféru to nemá, ale věc funguje.

Hraní samotné je rutinní. Vybíraš částku, kterou sázíš, pak rozhoduješ o dalších tazích. Počítač rozpočítává své tahy podle základního schématu — dealer obvykle táhne, dokud nedosáhne sedmnácti. Není tu žádné drama, žádné podvádění, která by hra nabízela. Jen jednoduché sázení, jedna ruka za druhou. Kdyby měla být zábava, měla by ji přinést variabilita nebo alespoň nějaký nesmysl. Tady je jen opakování.

Tato hra vznikla v době, kdy každý myslel, že počítač musí simulovat cokoli, co existuje v reálném světě. Blackjack tu dostál svoje zákony, ale nedostal nic navíc, co by ho dělalo zajímavým. Není špatný, jen nudný. Přinesla by radost hlavně hráčům, kteří si chtěli zahrát blackjack bez peněz a bez kasina — a v tom se jí podařilo splnit cíl bez chyby.

Dnes na ni padneme kvůli nostalgii: jak to vypadalo, když se lákalo na počítačové karetní stoly. Mechanika je přímočará, takže i v prohlížeči v DOSBoxu se hraje bez průšvihů. Není to hra pro zábavu, ale pro archivní pocit z doby, kdy počítač a hra o peníze byly ještě vzorně oddělené. A bylo to tak správně.