Tear Down the Wall

Jednoduchý princip: stůj v cestě padajícím cihlám a sbírej, co se v ruinách najde. Nic víc, nic míň. Tear Down the Wall je minimalistická puzzle-akce z roku 1990, kterou nějaký vydavatel zařadil do svého katalogu a hned na ni zapomněl. Hrála se na počítačích kompatibilních s MS-DOSem a na černobílém monitoru vypadala spíš jako vzorec než jako hra.

Pracuješ jako demoliční dělník v bouraném domě. Cihly padají shora, padají ze stran, padají, kam se podíváš. Ty se v tom chaosu pohybuješ a sbíráš bonusy či zbraně, které se mezi nimi objeví. Řekl bych, že jde o kříženec Breakoutu a zajeté tetrisové logiky, jenže bez přesvědčivé animace a bez neotřelého obsahu. Ovládáš postavu šipkami, mačkáš mezerník a uhýbáš.

Na obrazovce se děje docela dost najednou, což je jednak napínavé, jednak frustrující. Fyzika tu nefunguje tak intuitivně, jak by mohla, a to, že každá cihla padá zase o kousek jinak, tě po chvíli vysílí. Všechno je rychlé, překotné a možná právě proto ne zrovna hluboké — spíš horečnaté. Grafika je nejsmutnější kapitola: jednobarevný rastr bez chuti, bez osobnosti, bez důvodu, aby sis ji pamatoval déle než dvě hodiny.

Co to bylo? Raný pokus nezávislého a dnes neznámého tvůrce, který viděl, že puzzle-akce se prodávají, a seskládal něco z tetrisového nápadu a náhodných cihel. Nebyl to hit, nebyla to předloha ničeho následujícího. Byla to jen hra v obchodě, která čekala, kdo si ji vezme, a pak zmizela v propadlišti počítačových dějin.

Dnes po ní sáhneš jen z kuriozity — chceš vidět, jak vypadá obskurní kousek z doby, kdy se s MS-DOSem ještě počítalo. Není to špatná hra, jen nudná a bez vlastní tváře. Zábava vydrží pět minut, pak ji spustíš ještě jednou a už nikdy víc. Občas se přesně tenhle typ hry najde v online emulátorech — stojí to za zkoušku, aby ses měl čím chlubit v hospodě: hrál jsem něco, co si pamatuje asi devět lidí na světě.