Solaris II - Gunhed

Gunhed kouše, pak vás sám přežvýká a vyspuje. Tenhle počin na Spectru je nějak podivný — jako by někdo nafackoval střeleckou hru s breakoutem, všecko to zamíchal lžící a nechal zapéci.

Hrajete si roli pilota, který se snaží vyčistit vesmírný přístav od nepřátelských jednotek. Střílíte, zničujete zdi, sbíráte power-upy. Hra střídá sekce, kde se pohybujete klasickou střeleckou grafikou s pohledem shora, a pak najednou přijde část, kde máte rozpalit cihly jako v Breakoutu — kulatá koule se odráží od paddle, kterou ovládáte. To všechno bez jakéhokoli vysvětlení. Prostě to jen prostě takhle je.

Ovládání na Spectru znamená telepatické hádání — směrová páka či klávesy, střelba, pohyb paddle. Nic vám neřekne, všechno se musíte naučit pádením do zdi. Kresba je typická osmdesátková spectrum-surreálnost: bílé, žluté a modré obrysy na černém pozadí, bez rozmazání a bez citu. Hraje se vám to špatně, ale myšlenka je dost tvrdohlavá na to, aby vám v hlavě zůstala.

Solaris II patří k těm hrám, které si pamatujete nikoli proto, že by vás bavily, ale proto, že byly podivné. Kombinace žánrů není promyšlená, je to spíš pokusy několika programátorů, co se shodli na tom, že vesmír by měl vypadat chaoticky. Na Spectru to vypadá jako software-artová instalace — surová, bez lesku, čistě funkční.

Dnes si ji zahrajete v prohlížeči jako kuriózitu. Nezávidíte lidem, co ji hráli v osmdesátkách, ale chápete je. Nebyla to zábava, byla to výzva. Hra vás neovládla, byla to spíš morální pokus, zda vůbec zvládnete pochopit, co se na obrazovce děje. A odpověď? Sotva.