Software House

Když otevřeš Software House, čeká tě něco, co dneska málokdo dělá — simulátor běžné práce. Nejde o akci, puzzle ani adventuru, ale o to, jak si osvojíš roli manažera malé softwarové firmy na Spectru. Hra ti dá papír, tužku a pár čísel; zbytek si musíš vydedukovat sám.

Jde o manažerskou simulaci, kde řídíš tým programátorů a projektů. Tvým cílem je vyvíjet software, najímat lidi, spravovat rozpočet a doufat, že se ti to vyplatí. Spectrum dostane jen zbytky grafiky — převážně text, čísla a primitvní tabulky. Zvuk? Minimální. Celé to vypadá jako učebna, ne jako hra. To je ale vlastně genialita věci: jde o myšlenkový proces, ne o zrak.

Hraní spočívá v tom, že čteš, přemýšlíš a zadáváš příkazy. Najmeš programátora, přidělíš mu projekt, čekáš na výsledky, pak se rozhoduješ, jestli jej ponecháš nebo propustíš. Ekonomika funguje — podceníš-li něco, firmu zkrachuješ. Hra tě nenechá lenivého, ale ani neukazuje přímou cestu. Toto není Lemmings, kde víš, co klikat. Software House tě nechá tápat, což se v osmdesátých letech psalo jako hra, dnes by se tomu říkalo špatné UI.

Pro devadesátkového hráče, který znal i ty nudné simulace z počítačových magazínů, byla tímhle dobou atraktivní právě proto, že říkala něco o tom, jak se vlastně dělá software. Byla to propagace a vzdělání v jednom — a docela vtipně. Dnes ji znají spíš odborníci na dějiny herní pedagogiky. Zestárla jednak tím, že vypadá šedě a je nudná, jednak tím, že nové simulace řeší UI a zábavnost lépe.

Zahrát si ji dnes stojí za to, jen pokud tě zajímá, jak si devadesátkové tvorce představovaly vzdělávací hry — a jak se jim podařilo zabalit nudnost do něčeho, co přesto funguje. V emulátoru Spectru si ji spustíš za chvíli. Bude to trpělivá práce, ne zábava. Ale to je právě ona — autentická a bez předstírání.