Showdown

Showdown na Spectru je jeden z těch titulů, o kterých se mezi hráči málo mluví, ačkoli by měl. Jde o западnu střílečku z osmdesátých let, kde si vezmeš postavičku a jdeš po levelu střílením všeho, co se pohybuje. Nic revolučního, ale přesně to, co byl v tu dobu standard — a standard fungoval.

Grafika drží v rámci možností Spectra: jednoduché sprity, netextované plochy, barvy, které se chvějí a prolínají s typickým blikáním osmibitu. Pozadí a nepřítelé se v tom zmatku někdy obtížně rozlišují, ale to je v daném hardware spíš pravidlo než chyba. Zvuk — pokud tedy nějaký je — jde do široka s pískavými tóny ve stylu doby. Při naplnění obrazovky se hratelnost tlačí dolů, což byla bolesť všech Spectrů minulého tisíciletí.

Hraní se pohybuje mezi jednoduchým a frustrujícím. Střílíš v osmi směrech, pohybuješ se po herním poli a snaží se tě nepřátelé sestřelit dříve, než je ty. Ovládání je schválně pomalé — postava se pohybuje po mřížce, ne plynule. To dává hře určitou strategičnost: nemůžeš reagovat bleskurychle, musíš si to promyslet. Jenže když herní pole zaplavou nepřátelé a všichni střílí najednou, je těžké rozlišit, co se kde děje. Ani nejlepší talent tě neuchválí z toho, že máš tři životy a každá chyba je trestána.

Showdown si nezavěšuje medaili za originalitu. Je to případ hry, která fungovalo, protože byla součástí éry, kdy ti vývojáři věřili, že když budeš hádat správné pozice a časy, přestane se ti hra a přestaneš být smrtelný. Teď to vidíme trochu jinak. Ale zpátky v osmdesátkách? To byla právě ta zábava, která tě držela u počítače dlouho do noci.

Dnes je Showdown zajímavostí pro sběratele a milovníky raného Spectra. Grafika a zvuk jsou staré, a ani ty nejlepší emuláry nedokážou vykouzlit z osmibitu nic víc, než co tam skutečně je. Ale pokud máš chuť zahrát si retro střílečku, která tě nebudou zatěžovat tutoriálem nebo cinematic sekvencemi, zde máš co hledat. Webové emulátory ti ji pouští bez problému — je to teď pouhých pár kliků od staršího Spectrumania.