Seawolf

Tykadlo na periskop, pistole na spousti joysticku a před tebou rozprostřená modrá plocha. Seawolf je simulátor ponorky z počátku osmdesátek, který si bere práci vážně — a hráče taky.

Sedíš v kabině ponorky a hlídáš radar. Nepřátelské lodě se plují někde venku, ale ty je vidíš jen jako tečky na obrazovce. Tvůj cíl je jednoduchý: nalézt je, zaměřit a poslat jim torpéda. Hra se odvíjí v prvoosobě — pohled z periskopem a prvky instrumentu panelu, které musíš číst a ovládat. Není tu žádné arcade cvakání; počítáš úhly, zvažuješ vzdálenost, čekáš na správný moment.

Ovládání je nestvůrné. Joystick, pár kláves, a musíš skládat dohromady, co se děje kolem tebe, když vidíš jen kousky informací. Ponorka se pohybuje pomalu, torpéda jdou plavat vlastní cestou. Zásah není věc sekundy — je to věc výpočtu. Když se stane něco neočekávaného, máš čas přemýšlet. Hru to dělá spíš napínavou než zábavnou, spíš studii než hrou v klasickém smyslu. Grafika je střecha maníchejských čar a čísel, ale právě ten ascetismus dělá hraní hypnotizujícím.

Seawolf byl pokusom. V době, kdy arcade hry žraly mince a plotovaly boje do každé vteřiny, tenhle příběh říká: co kdybychom hráči dali čas a tmu? Není to přístupné ani lehké, ale v tom je kouzelství. Hra nestárne špatně — prostě se v čase nezměnila, protože čas ji nikoho takhle rychle nezajímal.

Dnes, když si ji spustíš v emulátoru, se cítíš jako skipper u řídícího zařízení vážné simulace. Není to hra na chvíli — je to hra na večer, kdy máš hlavu na správném místě. Pokud tě zajímá, jak vypadala střída počítačového zábavního průmyslu, která se vydala jinak, Seawolf je v tom poučný.