R.B.I. Baseball 2

Softballový diamant v polosytosti — to byl dojem z R.B.I. Baseball 2 na začátku devadesátek, když se počítač a sport teprve učily spolu vycházet. Americký baseball přes DOS, s tím se toho dalo čekat: jednoduché grafiky, odvážně zjednodušené herní prvky a přesto něco, na co se sáhlo víckrát, než by člověk čekal.

Hra je baseball v nejjednoduší podobě — vybereš si tým, postavíš se k pálce a pokračuješ pokud možno až do vítězství. Není tu sběr hráčů, negociování transferů ani psychických simulací; je to čistá hra. Základní prvky jsou tu všechny: pitching, batting, fielding, běhání mezi bazemi. Na tuhle dobu to bylo naprosto dostačující a lineární rozhodování při každém hodu zvýšilo reálnost bez přeprogramování mozku.

Mechanicky se hra drží jednoduché logiky — vybíráš si, kam poslat hod, a pak se věříš svému hráči, aby to zvládl. Grafika je primitivní po dnešních měřítcích, tyhle pixelárkové postavičky si užívají prostoru obrazovky jako kdyby měl monitor velikost pěšinky. Zvuky jsou skrznaskrz osmibitové, a i když tu není orchestr plný dramatiky, nějaké ty třesky aClick při odpálení nejsou nepříjemné. Ovládání není nijak komplikované — klávesnice nebo joystick, a je to.

Důvod, proč si jí někdo pamatuje, je prostý: v té době nebylo mnoha alternativ. Hra pracuje rychle, bez zbytečných animací, a pokud jsi měl rád baseball, tu aspoň nějakou představu jsi si udělal. Dnes vypadá jak artefakt, ale právě ta přímočarost ji drží naživu — bez pretenzí, bez moderního balastu.

R.B.I. Baseball 2 není pro ty, kdo čekají simulaci připomínající realitu či hloubku strategii — to jsou poučky pro nové tituly. Je to hodina relaxace s elegancí jednoduché hry, která ví, co chce. Kdo zkoušel hrát baseball na osmdesátkových konzolích, pozná tu stejnou lineární logiku. V prohlížeči si ji zahraješ bez čekání a bez záblahy.