Mission Ninety One

Mission Ninety One – název sám o sobě vzbuzuje dojem nějaké špionážní operace, a věř, že to není jen marketingový trik. Na Spectru se tahle hra chová jako drobné překvapení, kterým se valila vlna podobných titulů v druhé polovině osmdesátek. Jednoduché jméno, jednoduché ambice, ale uvnitř se skrývá přesně to, co se tehdy hrálo.

Jde o akční hru s prvky průzkumu a logiky. Hráč se pohybuje v prostředí, kde se musí vyhnout nepřátelům nebo s nimi nějakým způsobem manipulovat, sbírá předměty a řeší jednoduché препony. Hra není zajímavá pro svůj genialní game design – není jím. Zajímavá je tím, jak se snaží vmáčknout do Spectrově paměti polovičaté animace, hlasité zvuky a logiku, která funguje víc intuicí než vysvětlením.

Ovládání je typické osmdesátkové – šipky či WASD, space pro akci. Rozpohybování hrdiny přes tmavé chodby s jednoduchými barvami není příliš hladké, ale není to ani úplně beznádějné. Nejhorší je, když se snažíš pochopit, co se od tebe hra vlastně chce. Nejsou tu dlouhé řeči – jen probíhej, něco sesbírej, něco se vyhnij. Frustrující místy, samozřejmě. Ale to patří k věci.

Mission Ninety One není hra, kterou by si dnes vzal do paměti někdo, kdo ji nehrál. Není tady nic, co by vybíhalo z řady – žádná inovace, žádný vizuální vtip, žádný zvuk, který by ti vrtl v hlavě. Co z ní zůstane, je spíš pocit doby: takže tohle jsme hráli, když jsem měl dvanáct let a počítač mi stál v pokoji se samotným disketovým mechanikou.

Dnes si ji zahrát můžeš spíš ze snahy vyplnit si nějakou mezeru v devadesátkách. Emulátorem na prohlížeči je to otázka minut. Není to výchylka do pekla, ale ani ne do ráje. Je to osmdesáté léta, jak si je pamatuju: ambiciózní, hrubou silou, bez lesku.