Když se v devadesátkách objevila tuhle hra, věděl jsem, že se Power Rangers nevyhnou ani konzolím. Sega Mega Drive měla celou řadu filmových licencí a ta střevíce v kostýmech nemohly chybět.

Jde o beat-em-up, kterým procházíš obrazovku po obrazovce a mlátíš všechno, co se hýbe. Power Rangeři jsou tady pět rozlišných postav s vlastními údery a speciálními útoky. Každý má svoje tempo, kterak rychle se pohybuje, jak daleko sáhne a kolik energie mu vezme speciální move. Není to nic složitého — muškl, muškl, speciální útok, dál.

Ovládání je typicky přímé — směr, útok, skok. Speciál se spustí kombinací tlačítek. Grafika je solidní, animace postav to zvládá bez větších přesmyků, a pozadí mají ten typický early-nineties vzhled — převažují lůn, barvy se drží při zemi. Hudba doprovodí průchod hrou bez toho, aby tě nějak zvlášť nechytila za krk. Není to krásný zvuk, ale poslouží.

Tímhle způsobem si tě hra drží přesně tak dlouho, jak dlouho trvá. Není to indie craft s hlubokými mechanikami, není to ani obtížné — prostě vezmeš jednu z pěti barvicích a pojedeš si hrát. Není v tom žádná psychika, žádné překvapení. Postavy jsou rozdílné dost na to, aby nestály všechny stejně, ale podobné dost na to, aby nebyl důvod zpátky se vracet.

Dnes má tahle hra především cenu archivu — je to kuriózum, vzpomínka na dobu, kdy se do konsole implementoval prakticky každý film a seriál, co se na obrazovku podíval. Není to špatná hra, ale není to ani hra, která by tě trvale přichytila. Když ji chceš zahrát, bude to nostalgie, ne zábava. V prohlížeči ji teď chytneš rychle a bez bariér — tři čtvrtě hodiny vůči oblíbeným rangers, pak si vezmeš něco jiného.