Magic Fields

Na Spektru se najde leccos podivného, ale Magic Fields patří mezi tituly, které si člověk povšimne spíš omylem. Jednoduchá grafika, zvuky jako ze staré trouby a název, kterému rozumí jen ti, co si pamatují, kdy se počítačové hry jmenovali takhle prostě a bez obalu.

Jde o puzzle nebo strategii — přesně se neví, protože na Spektru se tohle někdy mísí dohromady. Máš před sebou hřiště, figurky nebo prvky, které se chováním řídí nějakými pravidly; cílem je dosáhnout stavu, kdy je všechno tam, kde má být. Zvuk při akci, jednobarevná grafika, pohyb v mřížce. Když to vidíš na monitoru, hned víš, z jaké doby je.

Hraní není nepříjemné, jen velmi jednoduché — a to je právě problém. Nevíš, jestli je to zamýšleno jako výzva pro mozek, nebo jen jako nudička k zabití času. Ovládání funguje, hřiště se překresluje bez zásadnějších zmatků, ale nic tě neláká dál. Chybí mu to, co by z patnáctistránkového manuálu bez obrázků udělalo vzrušující stratégii — dramaturgii, eskalaci, nějaký příběh nebo alespoň překvapení.

Magic Fields představuje určitou kategorii spectrumovských her — ty, co existují, že někdo do něčeho musí klikat, ale nikdo se je moc nechce hrát. Nejsou špatné, nejsou obsedantní. Jsou tam, jako by tam být měly, a to je všechno.

Dnes si ji zkusíš především z kuriozity — abys věděl, jaké byly hranice téhle platformy. Pokud máš chuť na skutečné logické hádanky na Spektru, najdeš lepší volby. Tenhle titul je spíš materiál pro muzeum než pro zábavu.