Boing Plop

Chvíli trvá, než si uvědomíš, že Boing Plop není grafickou přílohou k učebnici fyziky. Jsou to jen tři slova — a přesně tolik stačí na Spectrumu, aby se na obrazovce začalo dít něco, co připomíná hru. Koule se odráží, na to kouká hráč a počítá si body. Prostota hraničící s minimalismem.

Jde o klasický pinball či něco na jeho motivy, kde se míček val dolů plochou, která se pohybuje podle tvých příkazů. Neinvenční koncept, ale na Spectrumu, kde byly pixel artovky s kosmonauty a labyrinty tím nejoblíbenějším, se svým způsobem takový zjednodušený pinball vymyká. Bez papírové ponorky, bez vykřičovaných příběhů — jen mechanika odrazu a čekání, jestli se ti koule podaří chytit.

Ovládání? Nejspíš směr a akcelerace. Hra si nepolepší grafikou a není to ani snaha o nějakou bohatou simulaci fyziky. To je prostě Spectrum — chcete-li detaily, koukal byste jinam. Hraní se točí kolem reflexů a prostého opakování, dokud ti neubude. Při deseti minutách se snaží koukat zajímavě, po dvaceti je to spíš meditace.

Boing Plop není příklhavá hra, která by zůstala v paměti jako Jet Set Willy nebo Atic Atac. Je to spíš jeden z těch titulů, které se objevily, sloužily svému účelu — být něco, co se hraje — a pak zmizely do archivů. Reprezentant éry, kdy se hra nemusela omlouvat za to, že je jednoduchá. Spectrumovci si s tím asi hráli, protože jiné zbaví se zrovna nebyla.

Dnes ji vyzkouší spíš jen archeolog retro scény. Není v ní nic revolučního, ale není v ní ani nic přímo špatného — prostě jde o zcela průměrný pinball z doby, kdy průměr stačil. Kdo chce prožít atmosféru Spectruma a nevadí mu, že se s hrou skoro nic nedělá, najde si ji v jakémkoli archivu. Ostatní se podívají na screenshoty a budou vědět dost.