Kung-Fu

Kung-Fu na Spectrumu — kolikrát si ji zkusil zahrát někdo z vás? To není otázka, ale spíš признание. Tahle hra je z doby, kdy tvorba počítačového parkourcího akčáku vypadala jednoduše: dej hrdinovi schody, překážky a pár nepřátel, ať si to všichni užijeme. Spectrum byl pro tyhle nápady dost mrtvý kůň, ale tím byl i charm.

Jde o side-scrolling akční hru, kde se vaš postava proplétá překážkami a vzdoruje protivníkům — klasika osmdesátek s asijským kabátem. Prostředí je strohé, ale funkční. Hra se nesnaží oklamat, že by měla nějaký hluboký příběh nebo nuty. Je to čistě o tom dostat se odkud sem tam a nepadnout do tmy.

Ovládání je přímočaré, skoro až přímočarě nepoddajné. Pohyb, skok, útok — nic k pipelinování, nic elegantního. Reaction je důležitá, ale hra vám nenabízí plynulý feedback, kterému by se věřilo. Skočení terčí, narazíte na neviditelný wall, útok projde kolem někoho, kdo běží vedle. Spectrum prostě neuměl dávat hráči dostatek informací. Tahle zrada mezi cílem a realizací je přitom to, co si z ní pamatujeme — prostě je frustrující tak, jak pouze ty nejchudší verze určitých her mohou být.

Co si z Kung-Fu pamatujeme? To, jak jsme se je snažili pořídit, protože každý věděl, že existuje — byla v kazdém seznamu her. V praxi se hrála spíš ze zvědavosti než ze zábavy. Zestárla blbě, protože chyby v ovládání a kolizích se s dobou nezlepšily, jen se lépe poznaly. Na dnešní standart je to mrtvá hra.

Dnes ji zkusíš v emulátoru chvíli pro podívanu, abys věděl, proč se o ní mluví s takovým rozpaky. Není to špatná hra z důvodu designu — je špatná proto, že Spectrum byl prostě slabý a rozdíl mezi vizí a výsledkem bolel. Ale právě ten rozdíl ji dělá svědkem určité éry, kdy amice přemýšlely rychleji, než jejich hardware zvládal.