The Three Kingdoms Fighting (風雲天下：三國篇)

Když se v devadesátkách prohnala vlna fighting gamů, vykroupilo se z toho všeho všeho. Byly i tyhle: podivné, levné, přenesené z asijských arkád a špatně přeložené do našeho světa. Three Kingdoms Fighting je právě taková hra — čínský boj o moc, kterou si někdo řekl, že skvělá zábava bude, když z historických vojevůdců udělá bojovníky na způsob Street Fighteru.

Jednoduché — vybereš si postavu ze tří království, tykáš do soupeře kombinacemi útoků a speciálními techniky, postupně se prolupeš jedním turnajem za druhým. Žádná hloubka, žádná strategie, čistá akce. Hra běží na poměrně slabém PC, takže zvuk ti hraje pískavě a animace se linou jako med. Hlediště tvořené dvaceti pixely se neodpoutá od své funkce — být v pozadí.

Ovládání je na hraně použitelnosti. Znalost kombo není problém, ale celá hra se cítí jako jej zvyklá z průmyslu — není tam nic, co by tě přimělo hrát déle, než asi čtvrt hodiny. Animace postav jsou tuhé, zvuky útoků leží na dně zvukové kapacity Sound Blasteru, a rozlišení obrazovky ti na monitorech té doby běhalo nejspíš v 320 × 200. Aby ses vyřval frustrací, nemusíš dlouho čekat.

Dnes? Recyklovaný obsah bez duše. Není to tak špatné, aby se o ní mluvilo v superlativech negativního smyslu — je to prostě zapomenutá hra, kterou dělali desítky společností. Neměla vůči konkurenci nic, co by ji vyzdvihlo. I tenkrát to byl nějaký ten fighting game, který si koupíš, když je poslední na poličce.

Zahrát si ji dnes znamená především kuriozitu. Projít si ji v emulátoru trvá chvíli, je to okamžitě hotové a nic tě nenapraví, abys se na ní vracel. Kdyby ses zajímal o to, jak vypadaly první pokusy o fighting gamy na domácích počítačích, když se peníze šetřily na pixelech a animacích — tady je jeden takový kus.