Hubie

Jméno Hubie si pamatuje tak minimálně lidí, že by se mohlo zdát už zapomnuto. A přitom jde o kuriózního kopírka, kterého by si měl zapamatovat každý, kdo v devadesátkách přešlapoval kolem DOS boxů se zájmem o odvážnější kousky.

Hubie je plošinovka s jednoduchou premisou — skákat, sbírat věci a dostat se na konec levelu. Typický DOS devadesátkový material, kdy si autoři mysleli, že je dobrej nápad postavit celou hru na soutěži s pokročilou umělou inteligencí. Tvůj protivník, počítač, jede tím samým levelem současně. Pokud ho překonáš, vyhrál jsi. Když tě dojede, game over. Jednoduché, ale tuhé. Typicky bralo čtyři pokusů pochopit, jak se budou věci chovat, a dalších osm pokusů projít prvních pět levelů bez křiku frustrace.

Ovládání bylo klasické — šipky, skok, sbírání. Grafika stejně základní jako u desítky jiných her z té doby — jednobarevné sprity, stará paleta, prostředí, které vypadá jako návrh návštěvníka programu Paint po prvním pivu. Ale právě v té prostorósti byla elegance. Algoritmus soupeřova pohybu byl přesně kalibrovaný — nikdy jsi neměl pocit, že počítač cheats, ale věděl jsi, že rozumí levelu lépe než ty. Frustrace byla férová.

Dnes to vypadá jako oddělená kapitola — hry s prvky závodění proti počítači proti sobě padly do zapomnění. Moderní plošinovky si dělají ze hráče boha, všechno mu skoro hází do pusy. Hubie ti žádný soucit nepřidává. To je důvod, proč si jí zahrát — abys pocítil, jak se hrály hry, když se od tebe čekalo, že jsi sám ochoten se sebrat a zkusit znovu. Bez uložení, bez milostivého checkpointu.

Najdeš ji v archivech starých DOS her, přes emulátor v prohlížeči je dostupná za pár vteřin. Neřeknu, že tě fascinuje, ale potěší ji objevit. Jako starou kazetu s albem, na kterou jsi zapomněl, až ji v boxu náhodou uvidíš.