ZORK SCI

Tahle hra byla průšvih už v době vydání. Zork Science Fiction, jak se jmenuje, měla být návratem do světa, který hráče fascinoval ještě v osmdesátkách, jenže místo toho se objevila jako ten případ, kdy si nejlepší tvůrci mysleli, že už vědí, co si hráč přeje, a při tom se hluboce pletli.

Jde o pokračování legendárního textového dobrodružství. Stejně jako původní Zork se zde pohybuješ v popisovaném světě pomocí textového příkazního řádku — půjdu na východ, vezmu si meč, promluvím s postavou. Tahle hra si ale mohla vzít pouze jméno a pár obrazů. Mechaniky byly přehlasitě redesignované, logika puzzlů se někam ztratila a místo aby tě hra nechala přemýšlet, tykala ti prstem na to, co máš dělat. Jako by ji dělali pro úplně jinou publikum.

Co se hraje? Poznáváš nové lokace, sbíráš předměty, řešíš úkoly. Zní to jednoduše, ale právě na tom tahle hra selhává — není v tom ducha experimentování, který dělal originál tak pohlcujícím zážitkem. Příkazy jsou často nepředvídatelné, hra je málo vstřícná a místy připadá až zlostná. Když se pokusíš něco logického, hra ti to zakáže. Když uděláš to, co po tobě chce, cítíš se jako bez páky.

V kontextu roku 2012 měla být retro črtou, zpětným pohledem na osmdesátky. Jenže retro se nedělá tím, že vezmešs starou značku a vsadíš ji do něčeho úplně jiného. Zork Science Fiction je spíš jako návštěva domova, kde už všechno vyměnili za nový nábytek a nechali tam jen tvůj stary plakát na zdi — znáš to, ale to je vše.

Dnes se na ni podíváš, protože chceš vidět, jak mohlo zbednout selhání. Ve webovém emulátoru si ji mohu projít za chvíli a pochopit, proč ji svět zapomněl. Není to zlá hra, ale je to hra, která nedověřuje svému vlastnímu dědictví, a to je horší.