The Silver Cloud

Když to v devadesátkách vypustili do světa, nikdo moc netušil, co si o tom má myslet. Silver Cloud — čudné jméno, neznámý tvůrce, DOS, a pak nic. Hra se dnes ztrácí v paměti, ale když ji zkusíš, pochopíš, proč se o ni nikdo moc nezajímal.

Jde o puzzle-adventuru, kde si vodíš postavu po obrazovce plné bílého a šedivého vzorování. Cíl je neurčitý — sbíráš kusy něčeho, pohybuješ se po místnostech, které vypadají, jako by je kreslil počítač s depresí. Atmosféra tu je zvláštní; ne děsivá, spíš odsunuta, diskrétně cizí. Jako kdybysi se pohyboval v něčím, co si neví, proč tu je.

Hra ti nabízí příliš málo zpětné vazby. Nevíš, co dělat, proč to dělat, ani jestli děláš věci správně. Ovládání je těžkopádné, orientace v prostoru těžká. Nejde o že-to-není-intuitivní; je to jako chodit v temné místnosti, kde tápáš. Chvílemi se zdá, že hra čeká, až si něco uvědomíš, jindy si dovolíš ochrnutí, protože už tvůj aktuální pokus nekam nevedl.

Retrospektivně Silver Cloud představuje tenhle stav — kdy si kluci z malých studií hrávali s počítačem a vymýšleli si věci bez návodu, bez marketingu, bez vize. Hra není zlá, jen směšně nejasná. Zestárla úplně, ne proto, že by se ostatní posunuly dál, ale proto, že se tomu tenkrát prostě neřeklo, aby byla zajímavá.

Dnes na ni sáhneš v prohlížeči jen když sbíráš retro kuriozity — chceš vidět, co všechno v pauze osmdesátek vzniklo. Není tu nic, co by ti uteklo, když si ji zahrát nebudeš. Ale právě ta cizost ji dělá zajímavou na dvacet minut zvídavosti.