Mindfighter

Hlava versus mozek. V Mindfighteru nejde o meče ani magii, ale o to, aby ses dostal do vědomí své oběti a postupně ji vyřadil z provozu. Idea je nabourávající: textová adventura, kde hraješ roli mentálního bojovníka, který musí proniknout vrstvami psychiky a neutralizovat myšlenky a vzpomínky protivníka. Bylo to roku 1988 na MS-DOSu asi nejbizarnější, co si mohl hráč koupit za pár stovek.

Struktura je snadná: jsem v něčíí hlavě a musím se propracovat jejím vědomím. Každá úroveň reprezentuje jiný typ mentálního odporu — od triviálních otázek přes logické úkoly až k vybavování si osob nebo míst. Vítězství přichází, když vyplníš dost testů a psychika se ti zcela podrobí. Kontext bys hledal marně, jde čistě o mechaniku: tu a tam text o tom, že bojuješ s někým, ale nejde o příběh. Spíš o laboratořní pokus.

Hraní je tedious v nejčistší podobě. Zadáš odpověď, počítač ti řekne správně či špatně, posouváš se dál. Žádné atmosféry, žádného pocitu pokroku, jen bílý text na černém pozadí a tuplítání do příkazového řádku. Ovládání je typicky DOS — musíš psát slova, hádat odpovědi, někdy jít v mrtvých směrech. Bez walkthrough se jednoduše neobejdeš. Grafika není vůbec, zvuk také ne. Je to intelektuální cvičení bez výzvy a bez sytosti.

Dnes by tě Mindfighter uchvátil asi jenom jako kuriozita — důkaz, že v osmdesátkách si i výrobci nemuseli být jistí hranicemi adventur. Zkusili jsme myslet a tvořit za hranicemi herskeho. Že se to nepovedlo a skončilo to v zapomenutí, je logické. Mechaniky tu nejsou propracované, motivace k hraní chybí úplně a ani jako retrogeek si ji nebudeš hrát s potěšením — spíš ze zvědavosti.

Pokud tě zajímá, jak далеко mohly jít osmdesátkové pokusy s textovými adventurami a jak bídně to mohlo vypadat, jsem tu pro tebe. V prohlížeči ji najdeš mezi ostatními kuriozitami, ale vážně si ji nebreš na víc než dvacet minut. Je to jako kousat cibuli — zajímavé jako prvotina, ale bez chuti ji nedokončíš.