Desperabis

Klikneš, sedíš a čekáš. Myš je v tom čase poslušný nástroj — běhá po obrazovce, zatímco ty sledíš příběh, kterého máš jen částečné kontroly. Takový je Desperabis, point-and-click adventure z roku 2000, kde grafika vzhlíží jako z kraslíčka a příběh se kutálí sám od sebe.

Hraje se v ruševém mexickém městečku, kde se pohybují figurky připomínající stavebnice. Hra ti dá několik objektů k prohlížení, k nim pár úloh. Kombinuj věci, klikej na postavy, poslouchej dialogy značně špinavého humoru a čekej, až se stane něco dalšího. Atmosféra vychází z westernů padesátých let, těch levnějších, kde se všichni chují jako náctiletí v hospodě.

Ovládání je jednoduché — myš, klikání, čekání. Problém je, že čekat se musí opravdu dlouho. Animace jsou pomalé, dialogy drhnou, a když hra něco počítá, vidíš tykadlo natáčející se na stole. To není stylizovaná pomalost pro nastolení nálady, to je právě pomalost. Logika úloh se někdy zvrtá — když třeba hledáš klíč, myslíš si, že je to jednoduché, jenže ne. Zkoušíš klikat všude možně, než náhodou narazíš na to správné místo.

V roce 2000 se už hrály Broken Sword a Grim Fandango, kde se pointu-klikání stalo uměním. Desperabis vypadá, jako by přiletěl z roku 1995 a dlouho čekal v čekárně. Grafika není špatná, je prostě levná — tužka, papír, oskenování a hotovo. Herní průmysl kolem toho byl už dál, a proto si Desperabis tichounce padal do zapomenutí.

Zamiluješ si ji spíš jako kuriozitu než jako klasiku. Pokud tě baví nečinná účast na ošklivě humorných věcech a máš trpělivost čekat, než se něco stane, může to být pro tebe. Hra se dá zahrát v prohlížeči nebo přes DOSBox bez problémů — moderní hardware už na ni dýchá jako na syrček. Není to zásadní dílo, je to ale upřímný pokus někoho, kdo věřil, že o příběh a špinavý joke stojí za to.