Drunk Show

Když se podíváš na screenshots Drunk Showa, na Spectrumu ti skoči do oka jedna věc: je to vizuálně příšerné. Barvy, které by neurazily spíš nejspíš ani slepého, postavy vypadající jak rozmazané fleky, a přitom tě hra táhne dál. Spectrum měl svoje limity, ale někdy se zdá, že ani ty Drunk Show nerespektuje.

Hra je vlastně jednoduchá věc — pohybuješ se po obrazovce, sbíráš něco, vyhýbáš se něčemu jinému. Přesné detaily zápletky jsem z doby a dostupných zdrojů nedohledal, ale tenhle typ gameplay známe: dvourozměrná střílečka nebo sbíračka na Spectrumu, kterých vyšlo v devadesátkách děsivě moc. Ovládání se řídí podle toho, co měl hráč v dosahu — často joystick, občas klávesnice. Tempo hry je rychlé, až divoké — přesně tak, jak se to na kapesním počítači dělávalo.

Co Drunk Show potkalo stejně jako stovky dalších her z té doby, je fakt, že během chvíle se stane repetitivním. Jednou co chápneš mechaniku, už jde jen o to, jak dlouho vydržíš tu samou úroveň. Žádné příběhy, žádné zvratů — jen nekončící cykl. Grafika a zvuk jsou tím pádem až sekundární záležitostí. A když už jsme u zvuku — Spectrum pípnul, jak uměl, a Drunk Show zřejmě využíval této schopnosti naplno. Není to hudba, ale historický zvukový artefakt.

Dnes se na Drunk Show koukat můžeš jako na doklad toho, jak hubeně vypadal gaming na domácích počítačích v osmdesátkách a devadesátkách. Není to špatná hra — je to prostě hra, která se narodila v éře, kdy se počítač choval spíš jako elektromehanická hračka než jako zařízení pro zábavy. Měla svůj smysl, svůj účel a své hráče, kterých si střeží vzpomínky.

Dnes si ji zahraješ v prohlížeči nebo na emulátoru Spectra a budou tě mrzet tři věci: že jsi mladší, než jsi si myslel, že grafika nebyla lepší než tvoje nízké očekávání, a že všechny hry z období 1985–1995 jsou si takřka identické. To ale je součást kouzla — retro je retro právě proto, že je to starý drát bez pardonu.