Kačer Donald se valí po obrazovce jako šílený, a do tří minut víš, že to nebude procházka růžovým sadem. Goin' Quackers je plošinovka z let, kdy se ještě předpokládalo, že hráč zvládne něco těžšího než dnešní mobile tutoriály.

Hraje se v něm jednoduše — skáčeš, sbíráš věci, vyhýbáš se nepřátelům. Donald míří levou a pravou částí obrazovky přes úrovně plné překážek a patrně nějaké Donaldovy nemilované. Game Boy nabídl omezené místo, a tady to vidíš na každém kroku: vizuál je čtverečkovitý, animace spíš skotačka než plynulost. Ovládání funguje bez výmluv, ale když musíš skákat přesně na jednu hlavu nepřítele a chybuje ti grafika na to, aby ses orientoval, začne tě to srát.

Co si pamatuješ, je spíš frustraci než radosti. Úrovně nejsou zvlášť vynalézavé — skoč sem, skoč tam, sleduj patty na obrazovce, aby ses nenechal zaskočit. Hudba pípá v taktech, kterými si ji přeneseme v hlavě. Nic z toho není špatné, ale nic z toho tě taky nenadchne. Je to průměrná plošinovka, kterou si Game Boy sedl vedle sebe s dalšími desítkami podobně průměrných plošinovek.

Přináší vůbec něco nového? Není to horší než ostatní tituly s licencí, která se snažily kšefťovat na popularitě postavy. Jen to není ani lepší. Donald Duck v roli běžce je odrazením tisku v zrcadle — funguje to, ale jestli tě to bude bavit osm hodin, to je druhá věc.

Dnes se na ni díváš jako na kuriozitu. Zahrát si jí můžeš v emulátoru za pět minut, víc se k ní nevrátíš. Není to tak špatné, aby tě rozčílilo, ale není to tak dobré, aby ses jí vůbec zaobíral. Patří mezi tisíce zapomenutých her, které měly smůlu být vydány v průměru — bez vady, ale bez geniality.