Compact

Nevím, co jsem očekával od hry jménem Compact na osmibitu. Že bude malá? Že vejde do paměti? Že bude jednoduchá? Nejspíš všechno najednou.

Compact je jedním z těch spektrumovských titulů, který si dnes těžko vybavíš i když si ho zahrál. Není to proto, že by byl špatný — spíš proto, že byl zapomenut mezi stovkami podivnějších her té doby. Na papíře to vypadá jako něco mezi puzzle a akcí, kde jdeš po obrazovce a sbíraš nebo řešíš něco, co dnes vypadá jako abstraktní marnost. Typický britský compute-generated obsah, který vyplnil katalogy tenkrát, když vydavatelstvo mělo titul a prostě ho pustilo do světa.

Hra se hraje jednoduše, jak už název slibuje. Pohybuješ si postavičkou a snažíš se něco udělat — sbírat věci, projít obrazovkou, dosáhnout cíle. Ovládání je přímočaré, bez zbytečností, což je na Spectrumu vždycky pozitivum. Grafika se vejde na jednu obrazovku bez rolování, což byl pro řadu her normál. Není tu žádné viklání se po mnoha úrovních ani složitých pravidel — jdeš dál a dál, dokud hra skončí.

Dnes to připadá jako cvičení v minimalismu. Compact nebyl žádný průlom, spíš funkční zábava na pár minut. Kdysi to stačilo — někdo si koupil kazeťu, zahrál si večer a byl spokojený. Tady nešlo o příběh nebo atmosféru. Šlo o to, aby se to nakopírovalo na pásku a aby to v počítači objektivně fungovalo.

Měl bych k Compactu nostalgia? Těžko říct. Nejsem si ani jistý, jestli ho znám z doby, nebo jestli se ho tvářím. Ale právě tímhle jsou takovéhle hry zajímavé — nejsou ani zlé, ani dobré. Jsou to artefakty z doby, kdy počítač byl počítač a hra byla aktivita. Zahrát si ho dnes v prohlížeči je spíš chvilka zvědavosti než nostalgická cesta.