Clif Danger

Postava, která padá ze skal jako pytel brambor a magicky přežije pád z výšky desetipatrového domu — to je Cliff Danger. Jednoduchá logika: být v pohybu, nepadat do propasti, sbírat věci. Kdyby to tak jednoduché bylo.

Jde o klasickou DOS plošinovku z poloviny devadesátek, kde ovládáš chlapíka, který se snaží přežít několik úrovní plných průrvy. Cíl je primitivní, jak bývá — dostat se z bodu A do bodu B bez toho, aby tě zabily padající kameny, nepřátelé nebo vlastní neschopnost. Grafika je na úrovni barevného čmáranice, barvy jakoby chcely vypršet z monitoru, aby toho nemusely vidět víc.

Hraje se to klavesnicí, pohyb je svérázně trnitý — postava se hýbe podle chuti, skákání je zavěšené na gravitaci, která si dělá, co chce. Jednu chvíli letíš vzduchem jako pírko, příšť padáš jako železo. Ovládání není přesné, spíš intuitivní v nejhorším slova smyslu. Ale právě v tom je kouzlo — musíš se naučit pracovat s tím, co máš, aby ses dostal přes levou část obrazovky na pravou. Bez spěchu, bez gimmicků, jen čistá vůle přežití.

Cliff Danger si nikdo nepamatuje jako inovátora. Nebyl to on. V řadě tisíců DOS plošinovek zaujal spíš jako solidní průměr — nejsou tu žádné zvyky, které by jej vyvýšily, ale ani nic, co by zbytečně iritovalo. Je to hra, kterou hráli lidi, když už měli všechny ostatní a chtěli jen dál klikat.

Dnes si ji zahrát v prohlížeči má smysl jen jako lemování historie — abys cítil, jak se hrály hry, když byl svět ještě tichý a jednobarevný. Není to zábava, je to etnografická expedice. Přijde ti snad trochu pomalejší a primitívnější než cokoliv, co znáš, a pravdou je, že tou je i skutečně.