Alien Rupture

Když se to na Spectru rozjelo, věděl jsem, že tohle nebude cvičení v ovládání. Alien Rupture je jednoduché shoot-em-up, kde střílíš na cizáky a snaž se přežít. Spektakulární to není, ale v osmdesátých letech na osmibitu to byla docela solidní zábava.

Jsi na obrazovce, která se valí po stranách, a musíš likvidovat příšery, které se sypou z různých směrů. Nejde o nic komplikovaného — pohybuješ se, střílíš, sbíráš bonusy, snažíš se nedostat hit. Hra se postupně zrychluje, úrovně se stávají těsnější, chyba se méně toleruje. Design je klasicky primitivní pro Spectrum, ale to je vlastně na věc. Barvy jsou ty obvyklé osmibitové tlapky, což vlastně dodává hře určitý neodsekatelný charm.

Co si tedy vezmeš? Jednoduchost. Není tu žádného balast, žádné dlouhé intro, žádné menus s vysvětlováním. Spustíš to, vidíš, co se děje, a ty víš, co máš dělat. Ovládání je přímočaré, reaktivní, a když padneš, víš, že je to tvoje chyba, ne chyba hry. To je právě to, co z těch starých her dělá často něco lepšího než jejich novější verze — nejsou v tom zbytečné vrstvy. Zároveň ale nejde o nic, co by tě přepadlo invencí nebo dlouhodobou motivací. Je to hra, která tě zabaví na patnáct dvacet minut a pak ji necháš být.

Alien Rupture sice neuvedl nic revoluční, ale není to špatná věc. Představuje si, kolik bylo v osmdesátkách podobných titulů — korektních, hratelných, ale úplně zaměnitelných. Tahle hra patří do té kategorie. Nezajímavá není, nudná taky ne, jenom si ji prostě moc nepamatuješ dlouho poté, co ji vypneš.

Dnes si ji zahraješ v emulátoru Spectračky a cítit to bude takhle: aha, jo, tohle je to, co jsme si dělali mezi tím, kdy vyšly zajímavější věci. Není to špatně věnovaný čas, ale čekej si realitu — není to ani Pacman, ani Defender. Je to prostě hra. Jednoduché, bez chyb, bez větších ambic. Něco na způsob čísti si starou komiksovou přílohu — není to hluboké, ale není to ani loss time.