Tower of Evil

Věž zla — to je ten typ názvu, kterému se v osmdesátkách dalo věřit. Tower of Evil na Spectru je prostá věc: vstoupíš do věže, sbíráš věci, vyhýbáš se nepřátelům, snažíš se dostat nahoru. Nic složitého, nic módního. Jen jednoduché zadání a obrazovka plná pixelů, které se snaží tě zabít.

Hra se točí kolem klasického schématu dungeounu. Pohybuješ se po věži, která je sestavena z jednotlivých obrazovek — každá jedno patro. Na některých sbíráš klíče, zbraně nebo ostatní vybavení. Jinde se setkáš s nestvůrami, které tě nezajímá ani chvíli. Cíl je jednoznačný: dostat se co nejdál a zůstat naživu. Nic záhadného, nic s hlubší zápletkou. Prostá mechanika, která se opakuje věž od věže dolů.

Hraní je věc zvyku a trpělivosti. Ovládání funguje, pohyb je plynulý, ale předvidatelný — ty se pohybuješ, nepřátelé se pohybují, někdo z vás skončí mrtvý. Grafika je, jaká bývala na Spectru: jednobarevné postavičky na jednobarevném pozadí, celé to vypadá jako skříň bez náplní. Ani to nevadí, protože v osmdesátkách jste byli vděční za cokoliv, co se vešlo do 48 kilobijtů. Zvuky jsou jednoduché, skoro by řekl nudné — pípnutí na důkaz, že hra ještě běží.

Tower of Evil je jeden z těch titulů, které si pamatují jenom ti, co je opravdu hráli. Nejsou to žádné slavné jméno, žádný milovaný klasik. Je to prostě část ekosystému Spectra — nekonečná řada her, z nichž algumas zapůsobily, ostatní zmizely. Tato patří spíš do druhé kategorie. Zestárla skromně, protože byla jen skromně originální.

Dneska se na ni kouká spíš jako na artefakt. Zajímá ji historik her a sběratel, ne příležitostný hráč. Pokud si ji chceš zahrát, nebude ti chybět vůbec nic — žádné tutoriály, žádné vysvětlování. Jdeš nahoru, sbíráš co jde, zabíjíš co jde. Tower of Evil je k prožití spíš jako pamětní deska než jako zábava.