Super Angelo

Super Angelo — název, který občas zaslechnete v diskuzích starších DOS hráčů, ale popravdě si ho málokdo pamatuje. Není divu. Hra z roku 2001 měla grafiku, která byla už tehdy o pár let pozadu, a jejím autorem zůstává neznámá osobnost nebo tým. Ani já ji neznal; je to spíš historka než slavná klasika.

Jde o klasickou plošinovku v duchu devadesátek, kde se italský instalatér nebo elektrikář — prostě Angelo — vydává přes různá patra a prostředí sbírat věci a skákat po nepřátelích. Cíl je jednoduchý: dojít na konec úrovně a nezemřít. Prostředí sahá od továrních interiérů přes něco, co připomíná starý hrad, až po abstraktní plochy. Hra si hraje na to, že není namyšlená. Chce být legrační, chce být barevná, chce prostě existovat.

Mechaniky jsou přesně takové, jaké znáte — skákání, sbírání bonusů, občas střelba. Ovládání není nijak promyšlené, spíš intuitivní. Hitboxy nejsou přesné, některé skoky připadají jako loterie, občas Angelo skočí o pixel níž, než jste čekali. Prvních pár úrovní projdete bez vážnějších problémů, pak vám hra začne házet do cesty čtyři nepřátele naráz a odrazy nesedí přesně tak, jak byste potřebovali.

Super Angelo nemá historickou váhu. Nekopíruje nic revolučního a nemá ambice být pamatován. Je to průměrná okrajová záležitost, kterou si v roce 2001 někdo stáhl z diskety nebo z warez serveru a zahrál si ji jednou dvakrát. Není na ní nic, co by z ní dělalo muzejní kus. V době, kdy existovali Ghouls'n Ghosts, Prince of Persia a později Jazz Jackrabbit, Super Angelo prostě zmizel v šumu.

Dnes si ho zahrajete hlavně ze zvědavosti, jak vypadaly okrajové věci v pozdní DOS éře. Není to utrpení, není to zábava, je to prostě hraní. Hra funguje, cíl je jasný, jen vám přes rameno nikdo koukat nebude. Super Angelo je přesně tím, čím vypadá — svižným pokusem o plošinovku, které chyběla buď smělost, nebo čas na vývoj. Respekt za pokus, ale bez zvláštního nadšení.