Shadowfax

Nevím, jestli jsem to někdy viděl, ale Shadowfax na Spectru plave v mlze času jako duch mezi betaverze a finálními zeměmi indie tvůrců osmdesátek. Jméno zní jako Gandálfův kůň, ale tu analogii střídám s druhé věty.

Shadowfax patří do těch her, o kterých máš v databázi jen matné stopy. Spectrum verze bez jména výrobce, bez roku, bez návodu — jako klasická indie produkce tehdejších dob, kdy se hry prodávaly na magnetofónu v pultě obchodu a tvůrce znali maximálně v klubu ZX fandů. Žánr je neuvedený, což je přitom důležitá informace: hra si evidentně nedovolila být schválná a přiřaditelná do polity.

Bez přesných faktů si mohu jen domýšlet, co Shadowfax nabízí. Jestli je to arkáda, puzzle, adventure či hybridní věc — to může prozradit jen hraní. To je ale právě příslušnost starých nezařazených her: obsahují překvapení, protože základní kontraktorem byla přesnost technických limitů, ne tržní kategorizace. Hra nejspíš přišla s myšlenkou a režisérem, nikoliv s marketingovým listem.

Co těchto kouzel dnes zbývá? Atmosféra doby, kdy si vývojář jednoduše sedl a cosi vytvořil bez tlaku formátů. Shadowfax je tedy spíš artefakt než bestseller. Zestárnutí nejde posuzovat bez znalosti, co to vlastně bylo, ale to je na druhou stranu právě kouzlo: můžeš si ho představit jako něco zcela svého.

Dnes si ji zahraješ v prohlížeči nebo emulátoru hlavně z kuriózního pudu: co to bylo? Spectrum mělo své geniální hry a také svá věčná nešťastná rozhodnutí. Shadowfax je pozůstatek času, kdy indie znamenala doslova jednotlivce, a to už samo stojí za prohlédnutí. Ne kvůli zábavě, kvůli příběhu.