Schizoids

Nevím přesně, co čekat od hry s takovým názvem — a to je přesně ten problém, který si Schizoids od začátku drží. Jde o abstraktní zmatek pro ZX Spectrum, který se někdy v osmdesátkách vylíhnul z britské počítačové scény. Hra se nepředstaví pomocí obsahu nebo příběhu, protože nic takového nemá. Místo toho se vrhneš do minipůtorhodinového zážitku, kdy se snažíš pochopit, co se na obrazovce děje, a odkud ses vzal. Cíl? Nejasný. Pravidla? Integrovaná někam mezi bity a pixely, které musíš odkrýt sám. Hraní je chaotické — a to není nářek. Pohybuješ něčím po herní ploše, střetáváš se s ostatními objekty a snaží se ti dojít, co by tě mělo bolět a co naopak zabít. Ovládání je jednoduché, takže frustraci způsobuje nejistota, nikoli technické překážky. Schizoids tě neuči nic. Neexistují tutoriály, žádné instrukce, jen zkus a zjisti. Pokud jsi v průměru odhodlaný osmdesátkový hráč, kterého to zajímá, skvěle. Pokud chceš mít pocit kontroly, pusť si cokoliv jiného. Co je na ní pozoruhodné? Tato abstrakcí zahalená samota. Hra nevyužívá zvuk jako zbraň, nevykřikuje na tebe barevným kaskádováním. Je ostrá, studená, skoro jako experimentální film, do kterého ses omylem vstoupil. Tahle estetika se v osmdesátkách vyskytla pár krát — dnes by se taková hra pokládala za indie manifest. Tehdy to byla jen divná věc na kazetu. S postupem času Schizoids pohází rozuměl, Spectrum vytvářel podivné věci a tvůrce (či tvůrce) si evidentně nevzoroval ostatní hry. Zestárla jako kousky experimentálního umění — zajímavá k rozboru, ale hrát se ji chce jen ten, kdo už zná cenu takových věcí. Není to hra na zábavu. Spíš to je hra na zkušenost. Dnes si ji zahraješ proto, že chceš vědět, jak myslet devatenáctiletý britský začínající programátor, který měl zvláštní nálady. Není to pro každého — a ani to nikdy nebyla. Ale někdy je to přesně to, co chceš. Schizoids na ZX Spectrum je abstraktní zmateček bez vysvětlení, který připomíná experimentální umění více než klasickou hru. Divně fascinující.