Paku Paku

Paku Paku. Tenhle název už sám o sobě vypovídá všechno — je to evidentně derivace něčeho slavného, a hádej, od koho se to vlastně odvozuje. Takže si sedneme k dalšímu klonu v řadě, kterých v devadesátkách a nultých letech vzniklo na MS-DOSu víc, než bys dokázal spočítat.

Jde o logickou hru z roku 2011, kterou tvůrci nechali volně dostupnou. Hraje se na ploše s bílým pozadím, manipuluješ s objekty, sbíráš, odpočítáváš čas. Základní pravidla bývají u těchhle věcí stejná — vezmeš prvek, umístíš ho správně, počítač to zkontroluje a buď to laskavě přijme, nebo ti dá najevo, ať si s hádankou poradíš znovu. Nic zázračného, nic, co bys neviděl tisíckrát.

Hrál jsem to v prohlížeči a cítil jsem se, jako bych hrál hru od někoho, kdo se poprvé setkal se základními principy programování a rozhodl se je aplikovat na logickou hádanku. Mechanika funguje, grafika je funkční a bez ozdůbek, zvuk buď chybí, nebo je tak tichý, že ho ani nejsem schopný zaslechnout. Nejspíš to nikdo nearanžoval dramaticky, což je v pořádku — soustředit se máš na problém, ne na to, co ti hraje v pozadí.

Paku Paku působí jako pocta, která nikoho doopravdy nepálila. Nebude ti chybět, pokud si ji zahraješ, nebude ti chybět, pokud ji necháš minout. Je to hra, kterou dělal někdo, kdo chtěl dělat hru, a ne ten, kdo měl důvod ji dělat. Žádná vášeň, žádná genialita, prostě jen logické úkoly, jeden za druhým.

Dnes si ji zahraješ, když čekáš u zubaře a máš chuť kousnout do něčeho bezpečného. Není to špatné, ani to není těžké. Je to prostě logika bez příběhu, bez atmosféry, bez důvodu. Občas je to přesně to, co chceš — víc od ní ale čekat nemůžeš.