Když jsem se poprvé podíval na rok vydání, netušil jsem, jestli jde o hru z devadesátek, nebo o něco zaseknutého v čase. Raku Master v té záhadě nejspíš zůstane — výrobce neuvedený, doba neurčitá, cíl nejasný. Jenže vlastně ne. Jakmile se to spustí, víš přesně, na co koukáš.

Jde o puzzle s kuličkami či drobnými objekty, kde jsi nucen myslet dopředu a plánovat tahy. Stylem to vzdáleně připomíná kultovní kousky typu Sokoban a jeho vzdálenější příbuzné — věci je třeba posunovat, skládat, řešit. Prostředí je soudě podle názvu nejspíš asijské či orientální. Grafika? To, co se dalo z tehdejšího DOSu vymáčknout. Prostý, nezměkčený, účelný vzhled, který se nezdržuje ozdobami a snaží se být čitelný.
Ovládání je chůze po políčkách, klikání nebo šipky. Každá úroveň je miniaturní hádanka, která se zdá jednoduchá tak dlouho, dokud si neuvědomíš, že máš blokádu. Tady hra nekřičí, nechválí, nezastavuje se — pokračuje v tichém tvrdém tónu. Pokud vymyslíš řešení, skvěle. Jestli ne, musíš si poradit sám nebo se vrátit a přemýšlet znovu. Hra neodpouští hloupé tahy. Tahle přísnost dnes chybí.
Raku Master zanikl v moři DOS her, které kolovaly po demoscéně a ve sbírkách. Žádný velký vydavatel, žádný humbuk, žádné pokračování. Zůstal tím, čím byl — zajímavou mozkovou cvičebnou, kterou si vezmeš na cestu nebo do čekárny. Dnes bys ho v archivech bez štěstí ani nedohledal. Grafika nezestárla, protože byla úsporná už od začátku. Zvuky? Spíš jejich absence dodá atmosféru.
Pokud se ti líbí puzzle, které tě nešetří, a máš rád staré věci bez lesku, Raku Master si dnes můžeš zahrát v emulátoru či přes DOSBox. Není to hra, která by tě omámila příběhem. Je to mozková práce v čisté formě. A to, že jsi o ní nikdy neslyšel, je jen lepší důvod, proč ji najít.