Genocide

Když ti v devadesátkách nějaký kamarád na diskete přinesl hru jménem Genocide, věděl si, že si vezmeš něco opravdu surového. Tenhle akční střílečový podnik z roku 1996 si nepokoušel nikoho zaujmout grafickými efekty nebo hlubokým příběhem — prostě jen nastartoval a nakazil tě spoustou chlupitých tvorů, kterým měl být konec.

Jde o jednoduchou 2D akci s pohledem shora. Pohybuješ se po obrazovce, střílíš všechno, co se hýbe, a snažíš se přežít vlny nepřátel. Neexistuje tu nějaká složitá zápletka — cíl je jasný a primitivní. Grafika se blíží tomu, co zvládly poměrně slabší stroje, všechno je pixelato a tuctové, ale svým způsobem to funguje. Zvuky a hudba jsou tu spíš jen chlebem, kterým se plní místo v souboru, než abys si je pamatoval.

Hraje se to nadzvednutou myší a klávesnicí. Pohyb, střelba, zkušenosti — klasika osmdesátků a devadesátek. Mechaniky nejsou zajímavé, nejsou ani složité, ale ten pocit běhu za přežití, když se na tebe sype tlupa číhajících babiček nebo mutantů, má svoje kouzlo. Hra ti totiž dává pěkný čas — není to tak těžké, aby tě to přestalo bavit za pět minut, ale zároveň nejde o klid.

Genocide patří k těm hříčkám, které v padesátinu hry na SB či ESC-ku už zase nevím, proč jsem si ji stáhl. Není to nic slavného, neměla by být v žádném seznamu nejlepších DOS her a zásadně to herní průmysl neposunulo. Ale pro chvíli se v tom ztrácíš — půl hodiny střílení bez myšlení na cokoliv jiného, klasika retro gamingu, který nepředstírá, že je něco víc, než v čem se skrývá.

Dnes si ji zahraješ v prohlížeči skrz DOSBox emulaci, když tě napadne, že chceš ještě jednou něco hodně jednoduchého a přímočarého. Není to masterpiece, ale tím, že je to upřímné a bez pretenzí, má to svojí vrávu.