BipBop II

Když v raném devadesátém třetím roce usedl hráč k počítači a spustil BipBop II, čekala ho hra, která patřila k těm nejjednoduššímu, co se na MS-DOSu dalo kouknout. Barevné kuličky, hlasitý pípavý zvuk — a pak už jenom snaha, aby ty kuličky zmizely dřív, než se ti hromadí na obrazovce.

Jde o klasickou logickou arkádu, kde se koule různých barev padají shora dolů jako v Tetris. Tvůj úkol je jednoduchý: skupiny stejně barevných kuliček sesypou se na jednu stranu a zmizí. Čím víc jich v jednu chvíli zmizí, tím větší zisk bodů. Ovládání je minimalistické — vlevo a vpravo se pohybuješ, dolů padá rychleji. Nic složitého, nic neopodstatňovaně tajné. Hra tě učí pravidla během prvních deseti sekund a pak je jen hrála, dokud se ti kolečka nevybavila pod bradou.

Co dělá BipBop II zajímavý, je to, jak si s jednoduchostí hraje. Hledíš se do pravidel, která jsou tvrdá — jeden špatný tah a máš problém. Tempa se postupně zrychlují. Barvy se rozmnožují. A pak si najednou vybavíš, že jsi před chvílí zmeškal kombinaci, která by ti mohla zachránit hru. To je ten správný moment, kdy pochopíš, že na jednoduchosti nic není jednoduché.

Grafika je typická pro dobu — voxelové kuličky bez ambicí se kreslí ve vápenném bílém a neonových barvách. Zvuk je právě tak otravný, jak má být: pípavý, bez melodie, jen tak aby ti byl v uších. Hraní BipBop II jste v devadesátkách dělal, když jsi měl chvíli mezi tím "skutečným" hraním, jako proslulou fyzickou tehuálku mozku.

Dnes má BipBop II vzhled, který mu dává zvláštní kouzlo. Není to grafika, která by vás ohromila — naopak, je to právě ta jejich malichernost, která ji přitahuje. V prohlížeči se hra hraje bez problémů, mechaniky jsou stále funkční a v dnešní tvrdé zápasu o pozornost gamer umí být právě tohoto typu arkáda osvěžujícím návratem do dob, kdy byla zábava prosta zbytečných efektů.