Legend of Saladir

Když se pustíš do Legend of Saladir, netušíš, jestli hraju něco zapomenutého či někdy vůbec nevyšlého. Střípky z devadesátek jsou tu sice všechny — MS-DOS, pixelart, MIDI zvuk — ale hra se chová jako někdo, kdo slyšel o RPG druhé ruce a rozhodl se to napodobit bez návodu.

Jde o fantasy tahový RPG s klasickou zápletkou: postava se ocitá v tajemném světě a musí se proplétat skrze dungeonů plné příšer. Mapa, inventář, dialog s NPC — všechny součástky jsou na místě. Ovládání je bez zádrhelů, ikony a menu fungují intuitivně. Hra se snaží.

Jenže právě tady začíná problém. Boje jsou pomalé a nudné, protože se prakticky nic neděje. Stojíš proti nepříteli, zvolíš útok, počítač chvíli přemýšlí, někdo dostane zásah. Opakuješ to tak dlouho, dokud není jeden z vás mrtev. Žádná strategie, žádné překvapení, žádná radost z vítězství. Stejně tak úrovně terče — když se dvakrát stane, že se procházíš koridorem a najednou padáš do bezedného chodu, přestane být záhadou jedinou. Design sem patří tak nějak mimochodem.

Legend of Saladir pôsobí jako přesně ten typ hry, kterou si někdo v druhé polovině devadesátek napsál pro sebe a rozhodl se ji pak prostě vyhodit do světa bez smyslu pro polští. Není to úplně špatné — hra se spouští, nedossyťtesí, nedá se říci, že by byla totálně nefunkční. Je to jen všude šedé, nudné a bez osobnosti.

Dnes by ji ocenili jen archivářské duše, ty co sbírají těhle podivné kousky jako entomolog chyby. Pokud nejsi zrovna fanda na to flirtovat s nejasným koutem devadesátkého PC-RPG průmyslu, necháš si ji ulít. Je tady ale zajímavá v tom, jak je nevšimaná — kdyby se to bylo napsalo o rok dříve nebo později, o desetinu ambiciózněji, možná by dnes existovala recenze o ní místo tady jsem já, komentující její neexistenci.