INGEL

Neznám ani datum vydání, ani tvůrce, ani oficiální žánr. Ale pamatuju si, jak jsem to poprvé naboot z diskety a koukal jsem na obrazovku jako býk na červenou — až jsem si uvědomil, že tohle není chyba, ale záměr.

INGEL je experimentální, abstraktní hra pro DOS, která se tváří jako kdyby někdo vezl středověkou mystiku skrz šumící modem do počítače. Grafika je minimalistická — prostor vyplňují jednoduché tvary, bílé linie na tmavém pozadí, občas barva, která dělá atmosféru nehostinné a zvláštní. Není tady žádný příběh, který by ti někdo vyprávěl; místo toho se toulášiš prostorem, pokoušíš se pochopit, co znamená, co dělá, kam patří. Cítím v tom vůni těch experimentů s konceptuální hudbou a generativním uměním z osmdesátek.

Ovládání je střídmé — pohybuješ se, interaktuješ s objekty, snaží se odhalit, jaké mají vlastnosti. Není to o tom být rychlý nebo chytrý ve smyslu řešení logických hádanek. Spíš o tom pozorovat a cítit. Některé věci se chování nebo zvuky neděje, a to je součást designu. Hraní je meditativní nebo frustrující — bez návodu je těžké vědět, co se konkrétně stane, když něco uděláš.

INGEL patří do lineky her, které rozmazávají hranici mezi hrou a instalací. Vzhledem k nulové dostupnosti informací se o ní mluví málo, což je vlastně skvělé — zachraňuje jí to před zbytečným omamením. Zestárla ne vzhledem k grafice, ale vzhledem k tomu, že dnes už jsou podobné pokusy přijatelnější a experimentálnější.

Zahrát si ji dnes stojí za to, jen když tě zajímá, jak vypadala záhadná, ne zcela zmapovaná počítačová kultura před dvaceti nebo třiceti lety. Není to hra k relaxu nebo k akci. Je to jako koukat na kousky něčeho, co nikdo do konce nepochopil — a to je přitažlivé.